Dahab Apnea competition 2024
Jindřiška by chtěla na Mistrovství světa. Chce závodit, má ráda soutěže, ráda challenguje sama sebe a má ráda výsledky. Dahab Apnea competition tak bylo velké lákadlo a jasný plán na červenec. Byly to její druhé závody. Před rokem se zúčastnila Pakostane deep challenge. Jela sama, bez kouče, s plánem, že v 50 metrech už byla, tak si to teď dá oficiálně. A vyhrála noseclip! Bohužel ne za ponor, ale za nejhlubší warm up. Ten byl do 47 metrů! Prý se cítila dobře, tak šla dál a dál. Při soutěžním ponoru pak měla na hladině blackout. Noseclip sice používá doteď, ale nebylo to úplně to, co mělo.
Od té doby za náma byla 2x v Dahabu. Bohužel vždy jen na týden, během kterého se chtěla posunout co nejdál, neztrácet čas volnem, mít výsledky a prostě to tady celý propotápět. Na podzim to šlo celkem dobře. Přijela natrénovaná a nebýt střevních problémů, které nás všechny poslední den postihly, byla ve hře hloubka 60 metrů. Na jaře se tak vrátila plná očekávání a plánů na jasných 60.
No a nešlo to. Z ponorů se vracela s hroznými pocity, nelíbilo se ji to, pochybovala o sobě, pochybovala, jestli ji freediving opravdu baví. “Hrozný!” byla nejčastější odpověď na otázku, jaké to bylo. Najednou bylo daleko i 50 metrů. Očekávání, zbytečný tlak, pod který sama sebe dostala, spousta starostí doma a hromada práce, to vše v kombinaci s minimální přípravou mělo bohužel pro tak citlivého člověka jediný možný výsledek. Zmar. Naštěstí to po pár dnech pochopila a celá se začala přenastavovat. Problémy nechala na břehu a čísla přestala řešit. Vrátili jsme se o několik kroků zpět a potápění si začali užívat. Jednoduchý ponory, hloubka kolem 45 metrů, zábava, uvolnění, potápění.
Jindřiška přestala jezdit na trénink a začala se potápět. Často ta nejlepší věc, jakou můžete udělat, když vám hlava nejde. Teď na červencové závody přijela na 2 týdny. Měli jsme tak 4 dny na přípravu (uf, to taky není moc) a zjistit, co teda vymyslíme. Cíl byl jasný. 4 bílé karty, první den jít konzervativně, aby si dál nenesla zklamání a abychom nemuseli zase couvat a postupně vidět, co si můžeme dovolit. Já poslouchal ji, ona mě, potápěli jsme se, ladili, trénovali vyrovnávání a hlavně se tím vším nestresovali. “Za závody a za to že jsi tady platíš, tak si to kua užij!” No a byla to jedna velká paráda od začátku do konce. Celý trénink a všechny 4 ponory zvládla s přehledem. Na technice je ještě nějaká práce. Rychlost, relaxace ani vyrovnávání není tam, kde chceme, ale mentálně to tam bylo. Výsledek? Radost ze závodů, radost ze sebe, přítomnost během ponorů, chápání svých limitů a hlavně obrovská chuť potápět se dál a dál. Není lepší výsledek, než když vylezete z vody a už se těšíte na druhý den a další ponor.
Oficiální výsledky pak byly FIM 48, 51 a 53 metrů a poslední den CWTB 51. Nebýt toho, že u druhého ponoru ztratila 6 metrů pod hladinou tag, dostala tak žlutou a jeden bod dolů, byly by z toho 4 bílý karty. Tak jak jsme chtěli. A dokonce FIM 53 bylo PB bez ploutví. V tréninku jsme pak byli ještě o kousek dál. Celkově je z toho 10. místo mezi všemi. Pecka. Je na čem stavět, Jindři moc dobře ví, na co se teď soustředit a jak trénovat chytře a já si sem jistej, že tam příští rok ty 60ky a hlubší ponory začnou padat. No a slíbili jsme si, že si dáme nějaký závody spolu. Jindři, tohle bylo boží a fakt jsem si to užil. Díky.
